Záchrana z hrobu

Prochází se kolem pochmurného kostela, sněhové vločky padají k zemi.
Blíží se k louce kde leží ta těla, hluboko, hluboko pod zemí.

Chodí a krouží kolem těch náhrobních kamenů, působí jistě, nikoliv zmateně.
Na ten pohled snad nikdy nezapomenu, když klekla si k zemi studené.

Náhle jakoby otevřela bránu do světa jiného.
Pak slyšel jsem již jen ránu a hlas muže záhadného.

Prochází se kolem pochmurného kostela, ta žena s tím mužem.
Odchází od louky, kde leží ta těla. Díky ní byl jeho život prodloužen.

A tak tu ležím sám pod žulovým kamenem, zmaten tím, co jsem viděl.
Přeji si aby vrátila se ta žena a i já byl odtud zachráněn.