Ďas

srdce mé rudě žhnoucí

prostupuje kamenným žebroví

hřeje mne na prsou a pálí mezi stehny

osvětluje mléčnou tmu hluboko pode mnou

v propasti tyčící se mi nad korálovými rohy

pevně je svíráš a půlkami drtíš mne v bedrech

rozléváš se po zádech a měníš v měsíční prach

ožíváš v bájné bytosti z věčnosti včerejší noci

však nejsi všemohoucí, také vládnu mocí

břich v uhel spálit a k jádru sestoupit

v jiskře těkavé vzpomínej



nesmíš se trápit