Most

Anotace: Věnováno všem samozvaným obětem Borovinského mostu v Třebíči.

Tvé vlastní výkřiky ze sna tě budí,
a v hlavě šeptá ten neznámý hlas,
čepel je z ocele, ostrá a studí,
možnosti zvažuješ, až přijde ten čas.

Vyrostl nad městem, tam nad údolím,
roky po něm chodíš a roky ho znáš,
z kovu a betonu, kámen náhrobní,
skončí každodenní tvůj hlasitý pláč.

Poslouchej pozorně, vše se už bortí,
jen jedna otázka, ty se ptáš proč,
srdce ti praská a hrdlo se kroutí,
odpověď dávno znáš - slyšíš, tak skoč.

Do vlastních výkřiků další noc usínáš,
bejt to tak lehký, tak vzdáš to teď hned,
krabičku s prášky ve svý dlani svíráš,
dobrá to volba, tak na to vem jed.

Nohama na zemi, pevně tam stojí,
počítá oběti, jak s ním plyne čas,
další jedinec, co sám sebe se bojí,
vstoupí mu do hlavy ten kovový hlas...