Llorona

Někdy není víc než kůra stromů
ptačí mračna lesklé černoty
červenající listí praskající
pod tvým krokem
Oko se otevřelo
a táhne všechny vrabce za obzor
veselé hlučné děti svléká z peří

Já ti to říkala, polkneš
svírám tvůj palec, křižuješ se
a pak už jen dveře dokořán
Vyhlížela jsem
věnec zavěšený u vchodu
abys mě poznala

Někdy není víc než ticho
pohupujícího se větru
proletělo oknem
tělo nebožtíka

Už jsme tě nečekali