Přijdeš až navečer

V tiché melodii, za zvuků akordů,
tónů křivolakých,
já pokleknu na Tvém ledovém loži,
jenž zdobí fresky tančících můr...

V kalné záři dvou pohřebních svíc...
Ve zdobených stojanech vsazených voskovic...

Na chladné zemi ulehnu,
kde v kamennou náruč Smrti upadáš,
v brokátovém opojení,
v tesknivém třesu svých představ se zachvěju...
A Ty svou myslí mě ochutnáš...

Soužení se blíží, stře svá černá křídla nade mnou...
Mám strach...

Do pekelné jámy, dobrovolně vcházím,
se Stvůrou v Tvé duši
zvrácené souznění nacházím...
Bereš mi dech, i krev z mých žil,
šílím, jsem v propasti trýznivých chvil...

Usmíváš se... Cítíš mou bolest...
Cítíš ten třes, vibrace podivných muk...
Skláníš se, dychtíš ... je to jak bouře,
zlověstné vrčení, a kvílivý zvuk...

Když padáš do hlubin spolu se mnou,
a běsnící rudá řeka teče
do Tvého mrtvého těla,
stírá se hranice,
jsme jak jedna duše, zářivá a celá...