Hostina

Žije to smrtí na hostině,
hledám přístřeší na mýtině.
Dojídám nechtěné zbytky,
nepozván, sdílím zážitky.

Osazenstvo se láduje,
živí se, trup v rozkladu.
Legrace graduje,
někteří sedí, až k zemi mají bradu.

Přítmí skrývá hnijící těla,
kdyby alespoň odpověděla.
Odhalí je občasný svit měsíce,
politováníhodná kompozice.

Po Poslední večeři,
cítím se sám v místnosti plné lidí.
Víno v poháru se zčeří,
šotek pod stolem slídí.

Snažil jsem se vetřít,
přísahám, že to tak není.
A teď, když jsem tu, něco se mění?
Stálo to za to, někam patřit?