Chirurg, co miloval básně

V rukou držel tělo jako sonet,
každý řez byl verš,
každá rána — sloka
psaná do masa.

Nemluvil moc.
Jen oči mu rýmovaly,
když roztínal ticho
chirurgickým tichem.

Na operačním sále si šeptal Nerudu,
když odděloval naději od nádoru.
„Zde krvácí metafora,“
řekl jednou a nikdo se nesmál.

V šuplíku u lůžka měl deník
— mezi skalpely a morfiem —
psal si tam o plicích,
co šeptaly jména milenců.

Nikdo ho nepochopil.
Říkali: „Je chladný.“
Ale on jen věděl,
že lidské srdce se drží v dlani tiše,
jako haiku před vyřčením.

A když mu zemřela pacientka,
nepsal zprávu.
Napsal báseň.
A nechal ji na jejích rtech
jako poslední steh.