Zahrada,která mě sežrala

Řezy už se nehojí.
Okraje ran jsou měkké,
vyžrané kořeny,
které se derou ven,
ale zároveň mě drží zevnitř.

Z každé trhliny vyrůstá stonek,
tlustý a lesklý,
pulsující stejným rytmem jako moje srdce.
Listy jsou z masa,
zvlhčené potem a krví,
a třesou se,
když kolem projde chladný vzduch.

Květiny, co se rodí na mých pažích,
mají okvětní lístky z průsvitné kůže,
pod níž se svíjí hmyz,
krmící se tím, co kdysi patřilo mně.

Když spím, stonky mi lezou do úst,
plní mi hrdlo,
koření mi v plicích
a pijí z každého nádechu.

Není už kam řezat,
protože zahrada se rozrostla po celém těle.
A když dnes ráno otevřela první rudý květ,
uvnitř jsem viděla své vlastní oko —
mrklo na mě.