Z mého pokoje

V mém čase dozrávání
ležel jsem uvězněný v pokoji.
Na zemi prázdno, na stolech a ve skříních nepořádek.
Žádný dokonalý kout, ale k životu postačující
a i nutný vlastně.

Zelené zdi nepomáhaly,
aby se zde žilo příjemně a ve světle.
Vnímal jsem vjemy, které mě udržovaly mimo osamění,
ale které mě zároveň frustrovaly a neoddělovaly od toho,
kdo se blížil ke dveřím.

Nejdříve tiše a svižně kráčel
a pak třískl dveřmi a explodoval jako v erupci.
Jeho ústa šířila mou zmatenou a děsivou vinu
a otevírala ve mně pocit ničivého rozkladu.
A takhle se nachylovala má smrt.

Já tu vinu cítil a věřil jí.
Mé roztřesené tělo ponechávalo mysl v absolutním chaosu
a roztříštěná mysl chtěla přeměnit tělo v krvavou hroudu.
Spekulací bylo příliš moc a nedokázal jsem se rozhodnout,
která je správnější.

A pak odvrátil svůj zrak,
hrůzný a primitivní jako jeho zjev,
a třískl dveřmi zpátky do původního místa.
Má mysl i tělo se dávaly dohromady a v tichém sále
mě zase uklidňovaly vjemy.

A teď,
zdánlivě zachráněn,
toulám se ulicí
vystrašený,
že číhá za rohem,
aby mě vrátil do pokoje.
Kdy budu konečně zachráněn?