Polykám slunce jako léky

Každé ráno otevřu ústa
a nechám světlo sklouznout do hrdla.
Hořké.
Ale slibovali, že to pomůže.

Polykám slunce jako léky –
dvakrát denně, nalačno,
na úzkost, co mi sedí na hrudní kosti
jako neviditelná kočka.

Zatím to jen pálí.
V žaludku mi hoří nebe,
a já si říkám,
jestli se dá vyhořet dočista
a přesto žít.

Někdy cítím,
jak mi světlo zaplňuje žíly –
pomalé, zlaté kapky,
co zalepují praskliny v duši.
Jindy jen oslepuje.
A já zapomínám, kam jsem šla.

Doktor říká: Pokračujte.
Život říká: Nevzpírej se.
A já si dávám další dávku slunce
s vodou,
s tichem,
se zavřenýma očima.

Třeba jednou
mě zahřeje
jinak než zevnitř.