Sousedovic Maruška

Pozoroval jsem z okna Marušku,
jak leze s kýblem na hrušku,
ač metrák živé váhy měla,
sladké hrušky mlsat chtěla.

Při pohledu na hrušky jsem jen tiše mlaskl,
náhle silný vítr zavál,
a než jsem se vůbec nadál,
strom pod tíhou Marušky okamžitě praskl.

A teď Máňa s celým stromem,
letí mým malým domem,
což je snad horší než ničivé orkány,
vždyť pod sutí ležím já i mé orgány.

Teď pod příčkou ležím zpříčený,
jazyk na vestě a nohy zkřížený,
zatímco prach se vzduchem tiše nesl,
sebral jsem zbytek sil a tiše hlesl:

„Ta sousedovic Marie,
ta mě snad jednou zabije.“