Pižďuch prdelatý (Calamitosus lascivus prdelensis)

'
Na četné dotazy čtenářstva,
např. "wayward", "střelkyně1"
nebo pána, co si říká "zlatý",
kdo že je to pižďuch prdelatý,
ustavena byla komise vědecká
ve složení: chlap, počítač a ženská.

Na počítacím stroji x-té generace,
ve jménu revoluce zvané internet,
jali se pověření komisaři
cele obcházeti svět
a hledat stopy toho tvora.

Narazili přitom na:
nevěru konduktora,
uplácení soudcovského dvora,
duševní masturbaci senátora,
falešný diplom doktora
od muzikálního prorektora
(já nic, já muzikant),
kecy slovutného mentora,
pravopisné chyby redaktora,
et cetera, et cetera,
však o pižďuchu prdelatém
ni řádka, natož kapitola.

Nakonec komise rozhodla,
a to všemi hlasy,
i když si nejdřív mírně
pocuchala vlasy,
že kvalitní umělec
v tvůrčím opojení,
spatřiti může objekt,
jenž běžně vidět není.

Jediným důkazem bytí pižďucha
je vzácný Bornův obraz,
on nadále biblí pižďuchů se stává.
Pižďuch je skutečný, žádný to přelud,
tak praví slovutné komise zpráva.

Co tedy zatím víme
o pižďuchu prdelatém?

Že se rád brodí
černočerným blátem
lidských myšlenek a citů...

Skrývá se v temných koutech našich duší,
ve skrytu našich hlav,
jako balvan naše snahy
do hlubin temna stahuje,
teď vy, útlocitní, zacpěte si uši,
se samotným ďáblem obcuje.

Pižďuch je naším druhým já,
přežívá v každém z nás,
je souputníkem králů
i plebejských mas.

Záleží jen na nás
jakou mu dáme volnost,
bude-li nám pro legraci
a nebo, hůře, pro zlost.

Díky práci komise
už pižďuch není světu cizí,
možná ho jednou spatříte
v kině či v televizi.
Na internetu onen termín už dneska hledejte,
stovky odkazů tam hravě najdete.
.