Stojím před domem - rané baroko
a napůl naoko,
trošku divoko,
sáhla jsem hluboko
Až pod kořen cínie
Prý tam pro mne je
truhlička naděje
A osud na mě se usměje!
Když velkou truhlu
ze špatného úhlu
tahám a skuhru,
odmítám prohru!
Pevná jak skála,
vyjevená jsem stála,
když nic zbylo z mála
A honem roha vzala!
Přes důvěrné prameny
v truhle jen kameny,
pod které znaveny
ulehly zmije – děs nejen pro ženy
Kousek země
jednou zřejmě
zbude ze mě
Ale teď ne!
Stále ještě žiji
i když mě míjí
při syčící melodii
párek rozzuřených zmijí
S tou truhlou mi to připomnělo včerejší hokej, děs běs, ale tvé dílo za St!
16.05.2010 19:49:00 | Kubino 2