Anotace: Jeden z mnoha způsobu jak můžeme vyjádřit své emoce, díky kterému vidíme život jinak a máme větší chuť ho žít! Protože právě tenhle pocit nás dělá jako jeden z mála - šťastnými!!!
Ať už sršíš nadšením,
nebo posloucháš vtip,
vyjadřuješ potěšení,
s tím se prostě smiř.
Nemusíš se červenat,
ani se stydět!
zkus tváře jiných porovnat
a jinak sebe vidět!
Každá tvář se jeví různě,
bas a tenor zní Ti mužně,
jásot dětí nepřeslechneš,
díky smíchu se nepřeřekneš.
Proč máš vlastně chuť se smát?
třeba tím umíš dobře lhát?
nebo chceš jen laškovat?
kryješ v sobě nejistotu, snad?
...Pojďme to trošku prozkoumat...
Když máš radost, daruješ úsměv
říkáš si: "A přece jsem uspěl"
v očích výraz štěstěny,
skýtáš velké odměny.
Dobře jsi se vyspal
do nového všedního dne?
Očima jen zamžoural,
nálada jeví se pozitivně?
Tví blízcí i přátelé,
na tebe nezapomněli,
a mile tě překvapili
na tvoje dnešní narozeniny,
přichystali Ti překvapení?
Ve škole se doslova bavíš,
umíráš v šíleném záchvatu,
s kamarády neustále žvaníš,
probíráte vtipnou historku?
Co takhle když někdo zaskočí Tě,
a zeptá se tě otázkou,
na kterou je těžké odpovědět,
netušíš, zda je to bráno s nadsázkou?
Jsi příliš nervák a nesneseš být středem pozornosti?
To ticho a upřené oči dostávají tě do nesoustředěnosti?
Jaká tedy platí zábrana,
která je pro všechny případy vzájemná?
Je to smích a každý ho v sobě má,
každý z nás ho vydává,
protože se smíchem odchází dilema,
a štěstí druhým rozdává!
Je to pocit emocionální melancholie,
ano i smíchem prý spálíte kalorie!:)
Smích prý prodlužuje i náš život,
tak se směj a starosti zahoď!!!
Smích ode mě dostal polovičku :) Kdyby nebylo té druhé části, kde to máme trochu prozkoumat, tak by byl možná i plný počet, ale mám pocit, že tou druhou částí to ztratilo ten spád, který je ke smíchu potřeba, aby mohl nastat (zní to strašně, psát takhle "technicky" o smíchu, omlouvám se).
A zase mě tam zarazilo jakési drhnutí v rýmech... Ty to možná necítíš, ale mě se zdá, jakoby třeba ve dvojici "Ať už sršíš nadšením/vyjadřuješ potěšení" dřel pilník. Nejde teď o ten závěr, ty dvě slova se rýmují, ale co se týče nějaké vnitřní rytmiky, tak mě to nesedí. Tak je to ještě na více místech. Třeba, abych uvedl příklad:
"Co takhle když někdo zaskočí Tě,
a zeptá se tě otázkou,
na kterou je těžké odpovědět,
netušíš, zda je to bráno s nadsázkou?"
Liché řádky mi prostě nesedí, i když jsou zhruba stejně dlouhé. Zato sudé mi přijdou naprosto přirozené, a i když je poslední strašně dlouhý, a jakoby tam nesedí. Možná to dělá ten rým, který tam přece jenom pasuje líp, jak mezi těma lichýma, a možná taky je to jenom ve mě :).
21.01.2011 23:30:00 | J.U. Ray