Ovar

Král mačká v ruce psaní,
že hordy Východu zemi plení.
Na obranu syny zavolal,
a zatím do zbroje se odíval.

Že nevrátí se, neměl tucha,
na bojišti obklíčen, vypustil ducha.
Že vítězství bylo krvavé, nemusím povídat,
a hned se našli supové, bude se ukrajovat.

Než přišli bratři a jejich voj,
měl už (z)rádce Ovar slouhů roj.
Dohodnout se měli s tatarskými chány,
zemi jim dá půl, aby přechlastal Dány.

Zabijačku mají jenom na hradě,
a Bechera znárodní po každém sudě.
Zatímco národ žvýká zelené býlí,
jeho elita z přežranosti sílí.

A jak sílí jejich břišní měch,
o to halasně zní poslední vzdech.
Dorazili bratři a jejich arma,
aby zhasla krysí karma.

I Ovarovi se zastavil navždy dech,
když ho landsknechti štvali po schodech.
Zlomen v pase, dlouho neleží,
na kůl jeho tělo prdelí položí.

A pak vládne triumvirát jako jeden muž,
jednomu než slova, bližší je kuš.
Druhý je politikem nejednoho významu,
třetí má finance na seznamu.

A tak bychom si snad všichni spokojeně žili,
kdybychom si pro jednou toto pamatovali:
Není Ovarů mnoho, však není ani jeden,
neboť jsou od toho, aby občan byl kretén...