Jusuf

Jusuf, první syn Abdaláha,
zatímco padá ranní vláha,
do hor na pastvu kozy žene.
Po kolikátý si nevzpomene,
vždyť je to jeho chleba denní.
Jde to tak celá pokolení.

Jusuf se šplhá po úbočí.
Na kozy sem tam pohled stočí,
víc ale dávno třeba není.
Vždyť kozy by i bez vedení,
trefily tam co - marná sláva,
roste ta nejchutnější tráva.

Náhle se setmí. Zhoustne vzduch.
A pak se zjeví temný duch
a hned: "Jusufe, zemřeš v mžiku!
Zemřeš tu sám. A bez pomníku,
zvěř ohlodá tvé bílé kosti.
Tak stane se. A bez milosti!"

Tu Jusuf padá na kolena:
"Smiluj se duchu. Jaká cena
mi ještě ten můj život vrátí?
Co vykonat či co mám dáti,
vždyť víc než život už nic není.
Čím zmírnit mám tvé rozhořčení?"

"Nu, dobrá. Nechť se život šetří.
Já dám ti úkol, jeden ze tří,
když splníš a zde je má ruka,
můžeš dál žít. Však jinak muka,
tě čekají, než život vemu.
Jak rozhod ses? Rozumíš všemu?

Když ano, nastraž tedy uši,
chceš-li svůj život, dáš mi duši,
ten úkol nesplnil by každý:
buď dopustíš se otcovraždy,
silou se zmocníš sestry klína,
nebo vypiješ džbánek vína!"

„Zabít otce,“ tak Jusuf praví,
„zabít otce, jenž je pln zdraví,
to nikdy! To ať v mukách zhynu.
Znásilnit? Neunes bych vinu!
A sestru? To je nad mé síly.
Duchu, co kdybychom se zpili?"

PS: napil se Jusuf vína ... zabil otce a znásilnil sestru ...