Óda na sousedku

Naše milá paní sousedka
ví, co se kde šustne hnedka.
Je to drbna, co klepy shání,
spíše k pláči, než k pousmání.

Hubu křivou a hnáty taky,
na koho teď bude dělat tlaky.

Takhle si mně odchytila,
naše paní přímo milá,
a pročpak mi prý tak moc dupem.
Říkám si, že vládnu špatným sluchem.

S odpovědí váhám asi,
ježí se mi z toho vlasy.
Zabodla do mě svůj vražedný pohled,
na tuhle osobu, proboha, neber ohled.

Pomalu a váhavě začínám:
„A že si stěžujete jenom nám,
copak tu bydlíme sami?“
Už už čekám první rány.

Za rouškou cítím překvapení,
divím se, že zuby své necení.
Milá paní je to, roztomilá,
zase jednou se projevila.

Ve výslechu pokračuje dál,
STB by ji navrhla na metál.
Naštvaná a vyřízená odcházím,
odteď se radši budu plížit mlázím.