Je jaro...

Levá bota, jde do světa.
Z dírek tkanička se plazí,
jak dlouhatánský had.
S jazykem vyplazeným ven,
si kráčí světem po cestách.

Sluníčko hřeje jí příjemně do paty,
všechno kolem ní je hambatý,
a všechno se to miluje.

Až levá , najde si tu pravou,
i boty budou hambatý,
úplně celý nahatý.
Ty nohy, co je nosí,
najednou budou bosý.
Je jaro.