Zase...

Zase…

Nedá mi to klidu,

Opět čumím do mobilu.

Jak mám volnou chvíli,

Má mysl po tom kvílí.

Oči nalepené,

jak dvě pecky.

Z desky osvětlené,

sjíždí socky.

Skrz Napjaté uši,

změť hlasů a hluků,

do mě hučí.

Prsty pokroucené,

hledají Materiál,

Co tlumí duši.

V tom okně podsvíceném,

Mozek odumírá,

Aniž by to člověk tušil.

A tak stále,

je to večer i ve dne.

Než z toho člověku,

definitivně jebne.