Kočka v galerii

Roky jsem míchal barvy jak mág,
plátno mi šeptalo: „Jsi skoro bůh, fakt!“
Každý tah štětce byl symfonie,
já tvořil dílo pro věčnost, ne pro galerie.

Pak přišel den – odhalení díla,
srdce mi bušilo, duše se chvěla.
Přátelé přišli, já čekal chválu…
„Hele, kočka! Tam v tom rámu!“

Najednou dav se tlačí v sále,
u mého obrazu? Ne, u kočky kousek dále.
Porota se sklání, s vážnou tváří:
„Kočička vítězí! Její duše záři!“

A já? Jen tvůrce, co pochopil včas:
Svět miluje mňoukání víc než Rembrandta v nás.
Tak příště… Mona Lisa s huňatým ocasem,
ať svět se klaní s úžasem.