Smutná vokalistka

Kašmírový svetr se zvedal,
v povzdechu světla a stínu.
Ústa opřela svou tíhu,
a plakal sopránový tón.

Ruka kles, noha pád, chtěla být,
součástí studu a marného znění,
jež bodalo a krvácelo duši
mladistvého stesku.

Co může dát lomoz, řev, co bolí,
oči se schovaly za víčka šeru.
Stála tam, proč? To on neví,
v závrati díval se milenec.

Skončila hymna, publikum cuklo,
v muzejním lese každý těžkopád.
Dívka ztichla v okolí střižny,
pomohl jí někdo snad?