Stopy časem zaváté

Stopy časem zaváté,
v místě našich setkání,
závěje smutku naváté,
když věk hladí nás po skráni.

Hlava pod tíhou myšlenek,
srdcem zní jen ozvěna,
láska skrytá do vzpomínek,
kdy nastala ta proměna?

Do veršů jí ukrýváš,
v listy, co nikdy neodešleš,
jen po večerech o ní sníváš,
ale prstem, pro ni ani nehneš.

Nejdeš jí naproti více,
to rozum se zdráhá,
sleduješ jak hoří svíce,
a každá rada, je ti drahá.

Mít moudrost králů,
se srdcem co se rmoutí,
či napít se ze svatého Grálu,
a jít opět svou poutí.