Sen o vichřici

Dnes v noci
se mi zdál
sen o vichřici.

Stála jsem sama
uprostřed parku
a vítr fičel zlostně,
dul
a honil listí po asfaltu,
ohýbal stromy a lámal větve,
až nakonec opřel se silou
do starého dubu,
a v jeho kmeni
zapraštělo...

Sražená na zem
pod dubovým listím,
jsem neschopna pohybu,
neschopna dechu,
dřevo mě drtí
a tiskne mě k hlíně
jak poslední květinu
z léta ...

Ten vítr ...
Tak dlouho mi do uší
skučel a hvízdal,
až celá ohluchlá tím
děsivým zpěvem
nad ránem
jsem se probudila.

Za okny den
a zpívají ptáci,
paprsky slunce
mi klouzají tváří,
otvírám oči.
Chci protáhnout paže
a z pokrývky vytřepat
drobečky snění -
a nejde to naráz,
nemůžu vstát ...
Nejsem tu sama...

Spící a stulený
za mými zády,
držíš mě, lásko
a bráníš mi dýchat.
Foukáš mi ze sna
do bouřky vlasů
- a pak se mi nemá zdát
o vichřici !

Rozkřičím srdce
- a už jsi vzhůru.
V ospalých očích ti
rozkvete úsměv
a ruka zabloudí
pod přikrývku...
Ten příšerný sen
ti vyčtu až zítra ...