Vánoční ohňostroj

Náměstí padlo do tmoucí tmy
a vůkol všechno utichlo.
Zvon v renesanční zvonici
pátou odbíjel narychlo

a náhle - obloha ožila!
Zlatý roj vystřelil do antén
a nad střechami města vzplály
kytice ohnivých chrysantém ...

začal vánoční ohňostroj.

Stojíme spolu, já a on,
v podloubí poblíž apotéky
a sledujem dílo ohněstrůjců -
stroboskop jako z diskotéky,

rachejtle střídají čínské svíce,
explozí, barev na tisíce,
vodopád jisker stříbrných
přetéká z balkonu u radnice,

nadšeně jásám: „Super, skvělé !“
a on - jen mlčí, ... protiva ...
A co by tak moh´ odpovědět ?
Vůbec se na tu krásu nedívá!

Na mě se dívá, láska moje...
jak admirál na vytoužené břehy,
pohledem, plným ohňostroje,
světel ... a nevýslovné něhy.

* * *

Za chvíli, napůl bezvědomá,
netuším už, jak se jmenuju,
který je rok ... a kde jsem doma
Miluju, miluju ... miluju!

Ukryti hluboko v podloubí,
v šeru, vonícím bylinami,
navzdory davům okolo
byli jsme sami, sami, sami...

A nad námi vánoční ohňostroj.