Mít kam jít...
Mít kam jít...
Kráčím nikam,
touto prázdnou ulicí.
Míjím domy a bloky,
neslyšně stojící...
Můžu být smáčená deštěm,
otloukaná větrem,
popálená sluncem
nebo mrazem zchřadlá...
Necítím nic z toho,
když si na tvoji tvář vzpomenu,
všechny útrapy jdou stranou,
ostatní všechno zapomenu...
Jen si přeji to, abych nikdy necítila,
je to jako bych něco krásného ztratila...
Zapomenout tak všechno,
co jsem prožila...
Jen kdybych měla kam jít...
Mít někoho,
s kým dál snít...
Komentáře (6)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
Je to nádherná báseň... Při jejím čtení slyším recitovat dívku rozdavší své srdce, vyřknoucí jako poslední své vlastní přání...
Báseň, v níž čas stojí... Báseň, v níž útrapy stékají s deštěm... Báseň šeptající, ať si nasloucháme. Báseň, s níž se hezky usíná v touze obejmout zasněnou dívku a dát jí svůj život... Báseň uklidňující... Báseň věčně zasněně krásná...
24.06.2007 13:33:00 | d---
