BEZ PAMĚTI...

„Řekni,

Jak jen může láska vlastně bolet
Jak moc může dítě milovat
Stalo se dospělým
A naučilo se lhát

Umíš lítat??

Já vím,Ty už mě to nenaučíš,
Ale přece…“

….

Otázky dívčích nezvěstí
Opřená o sloup vysokého napětí
S myšlenkama obyčejnýho šílenství
Dnešní mládeže
Doufala v zkratovaný zapomnění
Co zvyšovalo napětí
S vzorečkami v hlavě není
Přes dospělost k dítěti

Splínem chtíče ohlušený
Pálí v duších snílků
Víš,ty poslední naděje
mětských básníků
S kávou v ruce
A botama bez tkaniček

Trčely jim papíry z kapes
Byly to ty prvotní nápady
Co mě naučili vzpomínat
Pak v centru na lavičkách
Učili se nalhávat

Matný smutky dřívějších nejistot
Samota a výsměch vlastně zabolí
Pouta silných minulostí
At už na cokoli
Nikdy nebudou tak nevinný
Chtěj nechat svý rána
Pro jiný

Posílala po hvězdách básničky
a věřila,že si je jednou budeš číst

„Neumíš v mracích hledat porozumění
Chyť se
Mizíš v mý nezapomnění“

Chtěla být aspoň projednou…

Jen tak klimbá ulicí dnešní doby
A kouřem z cigaret
Deštěm matných bolestí
A v milionech
Nezvěstí
Bloudila si v myšlenkách
A nevěděla kudy kam
Křičela a bála se
Nalhávala,smála se

Slzami se utopila
Neviděla na dlaždičky
Ošoupaných známostí
„Do háje“
bloudit světem všedností
Dlaně zmrzlé
Pálí a netrefí domů
Tak Tě jen hledala
V korunách stromů
Který nás budou oddělovat

…

Byly to jen hloupý slova
Tupý sliby
Naděje a
Samý kdyby
…
nic si nepamatuju
na kolejích s hlavou ve hvězdách,
který taky uměj lhát
smát se jim a nevěřit
milovat či nenávidět
jak to vlastně mělo být?