...Vánice...

..
Vítr si zašeptá s krajkou záclony.
Zbělí ji, zčechrá i lem jí naškrobí,
než lidé malátní skrz čiré opony,
uvidí do srdcí, do ulic a do doby.
..
Mraky se lenivě blankytem plazí.
Průrvy a trhliny nesměle vyčkají,
až půjdou milenci silnicí nazí
a husí kůži kroupy jim zhýčkají.
..
Chlad těla odívá modrými čarami,
potrhá na cáry líce pavoučí,
pokryje ústa prasklými ranami,
mrazivým vyznáním s nimi se rozloučí.
..
Pýcho bezcitná, děvko marnivá
víčka ledová přes oči přetáhneš.
Ať temno je, ať nikdo se nedívá,
skloníš jim hlavu, záclony zatáhneš.
..
Otisky duší na mokré omítce,
zhýralé peříčka včerejší vánice,
topí se žalem v nestoudné výčitce,
když za zdmi třesou se obludné bránice...
..