-M-I-L-U-J-I-

Anotace: Nač opakovat, co jasné tak dávno je. Nač říkat znova, slova jenž neosvobodí mě... Martínkovi...

Možná ještě netušíš,
proč musela jsem tak činit.
Třeba se jednou zastavíš,
a uvědomíš si kam mířit.

Ráda bych tě oslovila,
úsměv na rtech viděla.
Možná jsem se příliš bála,
že bych lásku zradila.

Proč se tohle děje,
co, kdo, z toho má?
Proč se štěstí neusměje,
na toho, kdo sny své zná?

Třeba příliš zaujatá,
odplatou proti všem.
Avšak, teď již unavená,
tím, co nebylo jen sen.

Nikdy jsem já nevěřila,
že štěstí najdu u tebe.
Snad jsem jenom příliš chtěla,
osvobodit od nebe.

Nemyslím si, že jsou pravda,
ty tvá slova včerejší.
To by byla krutá zrada,
naší lásce, přeživčí...

Miluji tě, ty to víš,
slova z hlásek skládám.
Miluji tě, copak spíš,
když ti to vykládám?

Nevěřila, avšak měla,
možná bych včas pochopila.
Hledat lásku nemusím,
když s tebou to někdy zkusím.

Neměla jsem pokoušet,
ten osud, tu vyšší moc.
Neměla jsem už zkoušet,
zda ze dne mohu udělat noc.

Vím, já bláhová jsem byla,
když jsem srdci poručila.
Zapomenout na tebe,
necestovat do nebe.

Ty tam budeš, avšak já,
svojí duši peklu dám.
Nemusíš čekat, já tohle vím,
nebudu říkat, jak často sním.

M-i-l-u-j-i, jak sladce to zní,
avšak ,že miluji, o tom jen sním.
Tebe já miluji, jak dlouho to víš?
Víš, že tě miluji, neb také sníš?

Zas tě vidím,
z dálky profil sleduji.
Po večerech občas slídím,
snad spatřím tvůj úsměv na tváři.

Ještě jedenkrát...
M... i... l... u... j... i...
Jen tebe a navždy!