Když už není proč...

Když už není proč
psát věty o příteli,
člověk chce se ptát,
co se to vlastně stalo

při přerušení proudu lží
o našem světle,
které není věčné,
jen blikající žárovka
Edisonova sebevraha,

zavřeného doživotně v láhvi,
která promlouvá k moři
z písčitého dna,

po kterém kráčí krab poustevník
se schránou z rakve kapitána.

Ty nejsi král souznění
a já zas hloupá pradlena,
v kleci ze zlatých prstýnků,
dobrovolném zajatectví podpisů,

v proměnách je to nekonečný příběh
o volnosti a spoutání svobodných myšlenek,
které si nezaslouží okovy,
snad jen aby v opojení neuletěly příliš daleko
od svých kořenů s vůní kakaa.

Slunce je v úplňku a měsíc?
Měsíc právě zašel při zvuku
kosího hvízdání s exotickou kráskou,
kroutící se kolem paprsku -
bez chtíče, bez lásky, bez nirvány.

Roboticky v rytmu disca,
bez života s karamelovou polevou
/moc na ni jdou vosy/,
zato s nemastno-neslaným
bohem večírků mezi kolejemi,
rozhodujícím pouze cizí vůlí...