Když jsem sám v městě, myslím na ní,
nepřijde mi to divné ani,
jak už tak myslívají všichni, co jsou sami,
o tom, co všechno odnesla mi.
Když jsem sám v parku myslím zase,
co asi dělá, jestli nechystá se,
někam si vyjít, užít svobody,
jestli se zlobí nebo nezlobí.
A i když obklopený lidmi, myslím na to,
jestli jsem přínosem anebo ztrátou,
co jsem jí odnes a co dal,
když ze dvou zbyl jen jeden pár.
Dokonce i když vedu jinou,
nemůžu nemyslet než zas,
na to, jak škádlil jsem ji kopretinou,
jak hlas se mi chtěl třást,
jak bylo kdysi
a na to, co je teď,
na to, že nejspíš rady ví si,
že našla odpověď.
Tvé pocity mi nejsou cizí.. nejraději by si býval s ní, ale víš, že to už nejde, rozum to nedovolí.. A snažíš se jinou láskou zahltit tu starou, možná opravdovou..
09.08.2007 15:12:00 | forever
vyrazil jsi mi dech...nádherná báseň, připadá mi, že jsi prožil naprosto to samé co já a každé slovo v tvé básni sedí úplně přesně i na mě...mluvíš mi z duše...
08.08.2007 10:15:00 | Nemůžu zapomenout