Sice už nejsem...

Anotace: jediná básnička, kterou jsem napsala na táboře... snad aspoň bude stát za to...

Sbírka: Nadějné až pozitivní

Už nějakou chvilku nejsem malá holka,
ale za ruku mě klidně můžeš brát,
když nebe modrý je, skoro jak šmolka,
ty svý sny o Tobě já nechám si zdát.

A i když nejsem kotě malý,
chci, aby jsi mě pohladil
a budeš-li dost vytrvalý
i na svou vlnu naladil.

A taky nejsem kvítek něžný,
přesto si můžeš přivonět
k tý mojí kůži, v látce režný,
k Tobě já nechci být jak led.

Já vím, že nejsem panenka v koutě,
co možná někdy dočká se prince,
však moje oči, doufám, uhranou Tě,
víc nežli drobný zlatý mince.

A i když nejsem chladný krve,
můžeš mě zkusit rozehřát.
A když nevyjde to napoprvé,
budu si stejně tajně přát,

aby sis jednou hrál se mnou - malou hračkou,
s dlouhými vlasy a opálenou kůži,
aby náš život nebyl pouhou rvačkou
a abys nevyhlásil válku růží

pro mladý osamělý slečny,
co za pár pohledů a pohlazení,
budou vám jak malý štěně vděčny.

I když občas předstírají to, co není...