krutá

Ledové věty

co prostupují
teplým večerem,

bolavé rampouchy
po sobě nechávají,

nelítostnou sekerou
do mého srdce tnou

a rvou moje tělo na kusy.

Z nádoby výčitek
vypadl i střípek poslední,

co rozřízl v očích
mi mořský příboj,

stíny
se do duše stahují

a já pochybuji o sobě snad,

ty přesto
do ran mokvavých,

sypeš mi
své netečnosti sůl...