Loučím se sám

Jsem dnes naposled přítelem.
Všem, kteří jsou ke mně němí.
/Nechci se více s mlčením prát./
Nemůžu déle vytrvat.
V odpověď chtěl jsem trochu něhy.

Byl jsem jen přítel z tajemných dálek,
s citem a pochopením.
Hledali u mě čas smíchu do obálek.
Dnes nezájem nad mým utopením.

Chci dávat to, co jen v srdci nalezneš.
Trochu útěchy, citu a lásky.
Sám ale šednu, prahnu a usychám,
kreslím si po duši vrásky.

Poslední drobky ohledu,
sesbíral jsem do vetché hrsti.
Vypadly z malého pohledu,
jenž dojemně svírám prsty.

Možná jsem hledal a nenašel,
bytost na stejné struně.
Já svět málem dokola obešel,
a potěšil jen a jen druhé.

Že by snad na lásku pro mě,
byl celý život krátký?
Teď jediným přítelem v domě,
jsou mi veršové hrátky.

Jsem tvůj otec i matka,
moje básničko smutnící.
Čas visí jak konopná oprátka,
jsi jediná pro mě truchlící.

Stojím v poli, jediný klas,
a ani slunce mě nechce znát.
Z pukliny srdce vychází hlas,
radosti smrti nesmíš se bát.

Zemřel jsem a opustil svůj chladný svět,
bez těla poznal prach nebeských zahrad.
Básnička u pole, pro mě jediný květ,
jen ona samotná modlí se za můj návrat...