vážka

Důvěrný přítel jsem,
možná hlupák,
nemající moc nad časem..
Co bylo,
se snad navrací
/jsem vytrvalý,
jak dřevěný kůň
starý
houpací/
Vždyť ty se k lidem zády nestavíš,
smutného vždy pozitivně naladíš..
Blízcí jsme si byli,
pět let ve společné domácnosti žili..
Vídal jsem každé ráno
krásné hnědé oči tvé,
i slunce bývalo
v tu dobu ospalé..
Však když ještě mou byla jsi,
nejpůvabnější úsměv na světě měla jsi,
s ním vždy mě do své pasti nalákalas,
svou vanilkovou vůní přitahovalas..
Když nervózní jsi,
nehet malíčku na levé ruce koušeš si
a ve štěstí
prsty po vlasech ti jemně jezdí..
Kůň dřevěný,
nejspíš dohoupal se,
vždyť už bylo na čase..
Tvá slova ke mně něžně plynou
/tichoučce, s lásky nádechem
a jemným povzdechem/
jak nad vodní hladinou
klidnou
důvěřivou,
kde
sem tam
vážky mihnou se..