Nehybné šero
odmítlo slunce pohltit
a ono nahé
se usmálo do světa
aby mravnost prosvítilo
skrze víčka tvá.
Jen ty víš a znáš
tu marnost času podivnou
ve které úsměv
se slovy uvadá
neboť oči z šera nehybného
hlídají duši tvou.
Až slunce roztaví
mříž z plachosti a obav
tak vyjdeš volným krokem ke mně
v obleku slunečním
a oči z šera nehybného
neuvidí nás.
Moc hezká, také mám jednu o můře a úplně ze stejného důvodu psaná. ;-)
12.07.2020 22:44:45 | jenommarie