Následky uzmutého štěstí

Anotace: O tom, že přesvědčení by se nemělo zrazovat a už vůbec ne dvojnásobně v jeden den kvůli někomu, kdo nám nepatří. I ono má city...

Hej svědomí, jsi tu?
Ano a svědomitě hryžu.
Vážně???

A proč Tě tedy teď necítím?
Přece bych měla mít pocit viny.
Co jsi s ní vlastně udělalo?
Muselos ji někam zavřít,
jinak to nevidím.
Už se měla dávno dostavit.

Proč si to myslíš?
Protože jsem spáchala
zločin vůči přesvědčení.
Teď mne tak napadá,
co asi právě dělá?
Zkusím se ho zeptat.

Jak to jde, přesvědčení?
[Tichý zvuk vzlykání vycházející od na zemi schouleného
uzlíčku.]
No tak, co Ti je?
Proč brečíš?
Hádej, můžeš třikrát...

Pláču nad tím, cos dovolila.
Moc to bolí, víš?
Bolí???
Proč by Tě to mělo bolet?
[Smutně zvedne hlavu a napřímí se čímž odkyje dvě hluboké rány z nichž proudem vytéká krev.]

Tak už víš?
[Tázavě se podívá.]
Ano.
[Trpký zásah uvědomnění.]
To kvůli mně?
[Mlčky přikývne.]
Promiň. Já...prostě promiň.
Někdy musíme zradit část
nás samých kvůli kousku
ukradnutého cizího štěstí.

Já nechtěla, nevěděla jsem.
Ani nevíš jak mně to mrzí.
[Ozve se vzájemné oslovení.]
Vino?
Svědomí?
[Podívají se na sebe navzájem a s kývnutím pronesou.]
Tak už.