fantazie nezná meze

Lehkými tahy
tužkou po papíře jezdil jsi,
společnou budoucnost
nám kreslil jsi..

Domek na pláži,
velká okna,
v nichž slunce se odráží
/však architekt nejsi,
jen snílek
s představou
našich společných dnů/

Mě, tebe
a to blankytné nebe,
k večeru s nádechem červánků
a příjemného mořského vánku..
Kolem jen písek bílý
a moře,
jež za přílivu sílí..
/děti naše
hrady z písku stavět budou si
a na pána vod hrát si/

Ještě předtím prý
tucet růží mi dáš
a o ruku mě požádáš..

Tvé sny
do ucha mi šeptáš,
jak pohádku,
jež plná je touhy,
nejsou to slova pouhý..

Mám pocit,
že na pláži
/tom bílém písku
čistotu značícím/
stojíme spolu
v objetí..

Kolem nás
srdce v písku vyryté,
já tyto momenty
budu mít
v duši navždy zaryté..