Buď jemným vánkem,
který hladí mé vlasy,
kapkou letního deště,
co dopadá mi na řasy.
Buď vůní ranní kávy,
která probouzí mé smysly,
hříšnou myšlenkou
s andělsky čistými úmysly.
Buď paprskem slunce,
kterému nastavuji kůži,
vůní okvětního lístku,
co zdobí rudou růži.
Buď ve sprše kapkou vody,
která stéká mi po těle,
učitelem všech tajů lásky,
pryč dejme zábrany nesmělé.
Hezká, jen konec se vztahuje k oběma a celý zbytek byl k němu, proč nemá zábrany odhodit jen ON? :)
07.10.2007 13:00:00 | Obyčejný básník
Tak něco podobného už mám také za sebou v "Chci být vzduchem, který dýcháš!" ;-)
06.10.2007 00:09:00 | ona