Přístav

Vyrvané z náručí,
vhozeny do hlohu,
kopřiv a bodláčí.
Útržky citů svých
sesbírat nemohu
příliš plachý ostnů,
vzpomínek zlých.

Topoly dospěly v pařezy,
polňačky asfalt spoutal,
tuctem let pár vrásek u očí
však odjakživa krásná,
stejná, jak tehdy tam,
co nyní stojíme.
Totem se zářezy,
na břehu prám
rudolící slunce.

Milování pod nebem
hebkých vlasů,
vlny vzdechů,
horkou chuť polibků
já navždy chtěl.
A s tebou žít
ve všední dny,
kdy podzim krvácí
mlhou do zimy.

Odešla jsi,
já neznal proč,
Bůh věděl kam.
Zůstala jsi,
vryta v srdci,
bolavý šrám.

Přicházíš zpět
na známá místa,
máváš mi vstříc.
Odvracím se,
ty nejsi přístav,
jen víla z bludných pramic.

Vyrvané z náručí,
vhozeny do hlohu,
kopřiv a bodláčí.
Útržky citů tvých
sesbírat nemohu
příliš plachý ostnů,
vzpomínek svých.