Krajiny srdce
jsou tak proměnlivé
už nebaví mě smutek
slzy vzdechy
nechci být vyvržena
mezi chladné hvězdy
svlékám si
železnou košili
zvyku
beru tvou ruku
a dotýkám se jí
svých citlivých boků
cítím
život mi
prohřívá slunce
L Á S K O
kterou zoufalství
zhrdlo
jsi vínem
jímž otvírá se hrdlo
jsi něžná
jsi krásná
jsi vlahá
jsi korunou
mé touhy
* * *
krásné a jemné, konečně nic příliš smutného, díky ti za tu básničku
16.10.2007 19:55:00 | Santinan Black
Smutek je cesta do sebe sama. Jen ho nesmí být moc a dlouho. Zdravím Tě, Loto.
14.10.2007 07:50:00 | Gregy