Pod větrolamy

Protly se cesty nocí,
kymácivé tóny kroků
kol bubínků stopami zvučí.
Topoly vestoje spoutány
vztahují kostnaté listopaže
k hebké náruči tkané z podmračen.
Ještě spí láska,
skryta v srdcích
těch dvou.
Dříme jimi sobě nadohled.
Pod větrolamem tichý dech
rozburácí spánků tep.
Vůně rtů, ach lásko, tvá vůně
stéká vráskami z podnoží velestromů.
Tvá pleť vtála do lůna dlaní,
hřeje mrazivou čistotou
hladké bílé pláně.
U dvojlip, božích muk u polních cest
snoubí se venkovský okamžik s věčností.
Láska hledající hledaná
probouzí se sametovým tajemnem
onoho remízku za humny.
Muž zocelen dávnými boji o ni
taje v ní.

Navždy tvůj.