Kolikrát stála jsem na kraji propasti,
Myslela na tebe, na sebe, na štěstí
Stokrát jsem říkala, koukni se, podívej
Ten vlak už nečeká, co teď s tím, maličkej
Tys nechtěl prohlížet vzdálená nádraží
Chtěl sis jen užívat v rozkoše nádrži
Chtěl jsi být vodníkem, tahat nás za nohu
A co já, já teď smím možná stát na rohu
A prodávat se
Jen lehká holka, co mávne ti na taxík
Ten co tě odveze k doupěti neřesti
Zaplatíš korun pár, snad i pár set
A já tu čekám tisíce let
Vezmi mě do ráje, pojď žít,
Nejen si užívat, chci tvoje být
Vidíš je na nebi? Hvězdy – a sněží
Tolikrát nespadly, teď spadnou stěží
Tak stojím na rohu, skoro už svítá
Jsem holka prodejná, za lásku bita
Prodávám názory, tebe, své tělo
Které tě, přes všechno, moc a moc chtělo
Spočítám peníze, aspoň mám na flašku,
Děravej kožíšek přehodím přes tašku
Upravím sukni, prohrábnu vlasy
Za všechno zaplatím, vy taky – asi.
Je super. Plynulá. takhle by to mělo bejt, aby člověk přečetl báseň jedním dechem, a pak ji v sobě choval dlouho, to je ono.
31.12.2007 11:05:00 | kryndy
Tohle je nádherné. Jdou z toho cítit emoce a zloba, je to moc krásné... nemám slov, snad jen, že po přečtení téhle básničky si říkám, proč já vlastně něco zveřejňuji. No, snad někdy dospěju alespoň z části tak, abych mohla napsat něco, co by vedle tvého článku nevypadalo tak hloupě. Bože, mě se ta básnička tak líbí! :)
22.10.2007 21:36:00 | Franceska.Darness