Slova, která za to mohou

Ty – slovo, co uvízlo mi v hlavě.
Já – slovo, cos používal hlavně.
My – slovo, jež nenaplní svůj osud.

Dívám se z okna,
myslívám na Tebe,
brečívám ze sna
a zlobím se na nebe.

Lásko promiň,
musela jsem Tě opustit.
Lásko odpusť,
já neumím si prominout.
Lásko vrať se…

Pozdě ven se dívám,
pozdě pláču do noci.
pozdě píseň zpívám,
o Tobě a nemoci,
která vzdálila nás sobě.

Dnes jiná spí v mé posteli,
jiná pije můj čaj,
jiná leží v Tvé náruči,
jiná prožívá ráj.
Jiné kroužek navlékls…

Ty – slovo, co uvízlo mi v hlavě.
Já – slovo, cos používal hlavně.
My – slovo, jež nenaplní svůj osud.

Ty žiješ dál,
jen ženu jinou po boku.
A co já?
Snad dýkou zabodnutou do boku,
probodnu duši, učiním pokroku.
Snad dýkou zabodnutou do ucha,
dozní Tvůj hlas, co se krásně poslouchá.
Snad dýkou zabodnutou do srdce,
zaplaším vzpomínky na Tvoje ruce.
Snad dýkou zabodnutou do sebe,
zmizí všechny mé vzpomínky na Tebe.

Snad s dýkou skončí mé trápení…

Ty – slovo, co uvízlo mi v hlavě.
Já – slovo, cos používal hlavně.
My – slovo, jež nenaplní svůj osud.

Slova, která za to všechno mohou.