Snad

Dnešek zmírá, úsvit se rodí
tvé srdce hřeje, tvé oči studí.
Ruka v odmítavém gestu dává znát:
No tak už jdi.

Ztěžklá víčka do boje se pustit stydí
sledují padlé listí bez kousku žití.
Nechápavé pokývnutí hlavou se ptá:
Kdo vlastně jsi?

Odpověď pod pokličkou ztratila řeč
nemá už smysl vidět více
chtěla by křičet, leč
je konec snažení, snad zítřek
bude dnem povšimnutí.