...Čti, než se setmí...

Leželi jsme na podlaze
pokoje č. 111
zatímco hrál si osud
s klíčkem na recepci

hlavu podpíral ti kufr
a já z novinových článků
vystřihávala vhodná slova
.
Nebe bylo svědkem
šedě zmalovaným
šmouhami z dýmu nedopalků
na slunečním popelníku
a sem tam plivlo vločku na balkon

když o mé rty rozřízl jsi
chudokrevnou jahodu
a pak přišel s desinfekcí
vyšumělým vínem

ať zaokrouhlená skutečnost
srdce nezanítí,
do prstů se nevpíjí

kdy chvíle klidu
od poetiky rebelství
zbylá jadérka krade
/i přes mé mlčení/
ulhaným madonám v přízemí
a hladovým vrabcům u okapů
.
Vylepila jsem svůj příběh
z útržků dění na tvé tělo
a z kůže se stal plakát
na plápolavou duši...

teď jen zrcadla vybalit
z prostěradel zbývá
a naučit tě číst
v odlescích na pelesti

než se stěny začnou žárem drolit
než přestane den čas ukazovat
na slunečních hodinách…