Na sněhobílou opuku,
jež větrem, deštěm hlazená,
usedl malý skřivánek.
V zobáku žejdlík živé vody,
chce řeku čistit,
znavený,
a chladit rány kameni.
Vždyť uvnitř něho srdce tluče...
Sám ztěžklý peřím urousaným,
posbírá střípky snů,
a rád,
skřivánčích pírek prstoklad.
Den za dnem.
Další nové ráno.
Sytí, co k hladu odkázáno,
a léčí,
co pro těžký splín
mělo být navždy nemocným.
Zapíná bolest na knoflíky.
Svítá mi s Tebou,
lásko.
Díky.