Ty

Večerní soumrak vše kolem halí,
města i pole, stromy a skály.
Vzpomínám na pocit vidět Tě znova,
pocit co nevyřknou žádná to slova.

Znovu pak něžně ke mně sis přivoněl,
minulost jsi mi tím nádherně připomněl.
Jemně ses dotknul pak mého krku,
do dlaní vzala jsem tvou horkou ruku.

Pak změnil se hlas a s ním výraz očí
něžně jak štěňátko se do klína stočí
pohladils rty svými bledou mou tvář
vše bylo jasnější, i světel zář.

Takhle se přitulit, přivinout k sobě,
pocit v němž vzdorujem vší světa zlobě.
Tisknout se k sobě, bříškem i klínem
žít chceme ve světě šťastném a vlídném.

Slyšet zas chtěla bych Tvůj krásný hlas,
omylem zanechat někde svůj vlas.
Pod tvými doteky téct jako svíčka
nechat se poblouznit, nechat se hýčkat.

Cítit tep srdce, držet Tě, dýchat,
vnímat Tvé pohyby, potichu vzdychat.
Nádherně něžně i vášnivě líbat,
kůži Tvou na těle, to teplo vnímat.

Znovu pak cítit našich těl chvění,
vnímat jen Tebe, ne kolem dění.
Co bude dál nemám teď zdání,
zestárnout s Tebou, to je mé přání.