Čekání...

Těžko se, těžko na zázraky čeká,
ze snů jsem živa a ze svých nadějí,
přesto mám strach a myšlenka mě leká,
že jsem jak poutník, který marně kleká,
ač zázraky se dávno nedějí.

Jsi daleko, až někde v nedohlednu,
snad Tě tam za mě sen Tvůj políbí.
I kdybych vyšplhala se na rozhlednu
tam, kde jsi teď, tam nikdy nedohlédnu.
Věř, lásko má, mně se to nelíbí.

V davu jsem sama a nikde nemám stání,
uprostřed houfu stojím opodál,
asi mi chybí Tvoje pousmání
a taky Ty, mých vysněných snů paní.