ARATYK

V prázdném pokoji,
v mrazivém příšeří,
opřená o postel si stýská.
Nádherné křivky,
ni básník nevěří,
jen zasněně si píská.

A ona čeká...na toho pravého,
kdo pochopí ji zcela.
Kdo svým citem prokletí prolomí,
to ticho je její cela.

Já toužím ji něžně obejmout
a dát jí svého citu.
Že jsem pochopil, né, to netvrdím,
nejsem hrdinou z mýtů.

Toužím ji lehce pohladit,
vykouzlit harmonii...
vykouzlit tóny, které zahřejí
a všechny rány smyjí.

Díky, že dala jsi mi
přiblížit se lásko tvému jménu.
Já na oplátku slibuji... NIKDY... nezapomenu!