Poslání peklu

Člověk pod maskou se skrývá
A v jeho hrudi srdce zívá,
Je ztrápené,
Jak každé i ono po „něčem“ touží,
Skrývá to za poslání peklu,
Tím samo sebe souží.

Pohoď svými vlasy, milý,
Dej na čáry dobré víly,
Odhoď svou image
A dej se z cesty svést,
Chvíli mě veď,
Pak zas nech se vést.

Pohlaď mé polibky,
Které Tě lákají,
Polib mé nehty,
Které Tě drásají,
I ve mně je pekla balzám živ –
I já toužím žít v kraji shnilých slív,
Jak mnoho z vás jsem peklem zmámená
A touhou po sexu dál svedená…

Když cítím Tvou blízkost
A podmanivou touhu v očích, které planou,
Představuji si,
Jak se mnou jednou stanou
A já zůstanu
Tak krásně živa…

Tak, jak už to, lásko, bývá.

Miliony sprostých slov
A tuny bolesti Ti dám,
Zároveň však dám Ti pocit,
Že už nejsi sám.

Dostaneš lásky, co si budeš přát,
Dostaneš mě a mého srdce žár i chlad.

Jsem Tvá navždy jako nyní –
Doufám, že se to nezmění,
Má ledová mramorová socho,
dýcháš na mě z pekla plameny,
já namotávám na své prsty
Tvé dlouhé, černé prameny.